O knize Svetlo, ktoré nevidíme

Přeji pěkný den.

Dneska jsem tu s recenzí na knihu, kterou jsem dostala z e-shopu knihanaj.sk. Jmenuje se Svetlo, ktoré nevidíme od autora Anthony Doerr a přináší příběh o mladé slepé Francouzce a mladého Němce, kteří se snaží uniknout před hrůzami druhé světové vojny. Mám ráda knihy z tohoto období, nemělo by se zapomenout a je až neuvěřitelné, kolik krutosti bylo na světě.

Kniha Svetlo, ktoré nevidíme spadá do žánru společenské romány. Vypráví hned o několika hrdinech, ale nejvíce se v ní píše o dívce jménem Marie a o muži jménem Werner.

Marie v šesti letech oslepla. Žije se svým otcem v Paříži a ten ji vyrobí dokonalou repliku čtvrtě, kde právě bydlí, aby se mohla venku bez problémů zorientovat. Po dnech strávených v muzeu, kde její otec pracuje, se z klebet dozvídá o možnosti útoku na Paříž. Bohužel se z klebet stává skutečnost a tak se spolu s otcem snaží před útokem uniknout až se dostávají ke svému prastrýcovi. 

Werner žije v dětském domově v Německu i se svou sestrou. Najde staré rádio, které nefunguje, ale jeho technologie ho zaujme natolik, že ho dokáže, časem, sám opravit. Zajímá se o matematiku, o principy mechaniky a tak se z něj stává opravář. Hrozilo mu, že v patnácti letech půjde pracovat jako horník do dolu, kde končí každý chlapec z daného dětského domova. Díky jeho zručnosti se ale dostává na prestižní internátní školu pro Hitlerovu mládež a potom se dostává na frontu. 

Na konci knihy se příběh Marie a Wernera spojuje, ale nečekejte nic romantického. Na úplném konci se dozvíte, jak všichni, v knize vzpomenutí, dopadli.  

Už při pouhém listování jsem měla obavy, jak se mi bude kniha číst. Je totiž rozdělena do několika částí, ty mají pojmenované své podčásti a časové děje nešly postupně, ale přeskakovaly. 

Ze začátku kniha vypráví střídavě o Marii a Wernerovi, jaké měli dětství. Tahle část mi přišla zdlouhavá, nic se nedělo a nebavila mě. Do děje jsem se v podstatě za celých 576 dostala jen párkrát, konec byl samozřejmě nejlepší. Často jsem se přistihovala, že čtu, ale přitom myslím úplně na něco jiného. 

Knihu určitě nedoporučuji na oddechové čtení. Musíte při ní dávat pozor, kterou část zrovna čtete. Taky mi chvíli trvalo, než jsem se v knize zorientovala a pochopila střídání jednotlivých částí. Zmatený pocit, při čtení, ještě více umocňují psané dopisy, které jsou vloženy do děje, kterých se vůbec netýkají.

Příběh knihy je pěkný, ale prostě mi nesedl styl psaní. Děj je podle mě zbytečně dlouhý, dlouho se nic nedělo a tak jsem se chvílemi dost nudila. 

Ale vůbec se nenechte mnou odradit, protože to, co se nelíbí mně, neznamená, že se nebude líbit i vám. Kniha má taky spousty pozitivních recenzí. Sto lidí, sto chutí a nejlepší je se sám přesvědčit...

*Děkuji e-shopu knihanaj.sk za poslání knihy k recenzi.*

Máte rádi knihy z druhé světové války? Četli jste už nějakou?